O testech insolvence

Koncepce testů insolvence byla představena společně s rekodifikací soukromého práva v roce 2014. Podstatou testů insolvence je hodnocení rizika materiálního úpadku korporace a projekce stavu korporace do poměrů insolvenčního řízení. Jedná se o jeden z nástrojů napomáhajících povinnosti statutárních orgánů odvracet úpadek společností. Zákon o obchodních korporacích zmiňuje povinnost provádět testy insolvence v momentu distribuce majetku společnosti - při rozhodování o výplatě zisku, jiných vlastních zdrojů nebo záloh na výplatu zisku - a v případech, kdy je společnost na pokraji platební neschopnosti a hrozí jí úpadek. V souvislosti s povinností statutárních orgánů jednat s péčí řádného hospodáře však lze doporučit pravidelné provádění testů i mimo tyto situace.


Testy insolvence mají speciální význam pro následující skupiny:

1) Manažery
Členové statutárních a kontrolních orgánů obchodních společností mají zákonnou povinnost provádět testy insolvence, a to minimálně jednou ročně. Zákon zakazuje manažerům finančně nezdravých korporací distribuovat majetek společníkům, vyplácet dividendy a tantiémy, ale nejen to. Nová pravidla správy korporací vytváří domněnku, že členové statutárního orgánu, kteří souhlasili s vyplacením podílu na zisku v rozporu se zákonem, nejednali s péčí řádného hospodáře. Opak musejí prokazovat oni, a když neunesou důkazní břemeno, vychází se z toho, že porušili svou povinnost. Na to navazuje pravidlo, že soud může v případě pozdějšího úpadku korporace rozhodnout na návrh insolvenčního správce nebo věřitele, že člen nebo bývalý člen statutárního orgánu ručí za závazky korporace. Rozhodne tak, když manažer věděl nebo měl a mohl vědět, že je korporace v hrozícím úpadku, a neučinil za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokládatelné. A o takovou situaci půjde vždy, když vedení společnosti úplně rezignuje na zpracování testu insolvence nebo na něj nenaváže kvalifikovanou rozhodovací analýzou, na základě které pak jedná. Nová úprava vlastně posouvá na časové ose k dřívějšímu bodu neomezenou odpovědnost manažerů za závazky korporace, která byla dříve upravena až pro případ nepodání nebo opožděného podání insolvenčního návrhu.

2) Akcionáře či společníky
Zákon o obchodních korporacích vytvořil konstrukci vlivné a ovládající osoby. Uplatňuje-li někdo svůj zájem jako vlivná nebo ovládající osoba, což bude typicky společník, soud může v případě pozdějšího úpadku korporace na návrh insolvenčního správce nebo věřitele rozhodnout o tom, že osobně ručí za všechny závazky korporace. Motivace společníků je v zásadě stejná jako u manažerů. Na jedné straně usilují o aktiva korporace, na druhé straně se chtějí vyhnout osobní odpovědnosti za její dluhy.

3) Banky a další věřitele
Čím větší má věřitel pohledávku a vliv, tím větší má zpravidla zájem na testování finančního zdraví korporace dlužníka, tedy na informacích, které ovlivňují dobytnost jeho pohledávky. Všichni věřitelé jsou motivováni zájmem na inkasu pohledávek. Vlivní věřitelé mají současně zájem na omezení osobní odpovědnosti svých manažerů. Zejména banky mají reálnou možnost ovlivnit počínání korporátních dlužníků a směřovat je v těžkých dobách k finančním a jiným formám restrukturalizace. Právní úprava k nim ale není vstřícná a přináší jim a jejich manažerům značná rizika, pokud se podílejí na neformální restrukturalizaci korporace s pozitivním testem insolvence. Banky, kampeličky a některé další instituce musejí povinně provádět testování finanční situace svých korporátních dlužníků nejméně jednou za čtvrt roku. Platí to podle nově nastavených pravidel kategorizace pohledávek, a to již pro druhý stupeň z pětistupňové škály kategorií pohledávek, tedy pro tzv. sledované pohledávky.